Tak se to tak nějak najednou stalo a skoro ze dne na den se naše stereotypy zcela změnily. Žijeme jinak. Nepotřebujeme trávit několik dnů nakupováním, nemusíme zbůhdarma jezdit autem a nelétáme vzduchem, protože vlastně ani není kam a není čím. Hostince, hotely a kluby jsou zavřené, společenský život, ten vítaný i ten nežádoucí, jako by ustal. Přitom ještě před měsícem by se nám tohle všechno zdálo jako bláhové, nemožné, zkrátka vize z jiné doby, do níž my, pochopitelně a rozhodně, nepatříme. Stačilo několik málo dnů a březen nám ukázal, že vše, na čem náš svět až doposud stál, bez čeho jsme si jej nedokázali představit, lze nakonec obětovat. Ve jménu solidarity, společenské zodpovědnosti, vidiny na konec toho, čemu teď všichni říkáme pandemie nového typu koronaviru. Pojem, který slýcháme odevšad, až je nám z toho nedobře.

Sdělovacími prostředky jsme zahlcováni spoustou informací, které se různí, mění a leckdy je jejich vypovídací hodnota velmi zavádějící. Vzpomeňme jen, kolikrát se změnil čas pro nakupování, vyhrazený starším spoluobčanům, jaké mýty obestírají doporučení k nošení roušek, rady, co všechno by se mělo a co všechno by se nemělo dělat, abychom se ubránili nákaze. Jedna informace neguje druhou a je těžké se v tom informačním nekonečnu vyznat. Kdo ví, možná je to záměr, pod všeobecně přijímanou normou poslušnosti, a ono to bez ní opravdu v této době moc dobře nejde, narušovat právě tento standard informacemi zcela nestandardními. Dá se to akceptovat, pokud je nám dán jasný časový rámec, ale … Jakkoliv se to zdá paradoxní, můžeme takové protimluvy sledovat u politiků od nejvyšších míst v unii, přes vlády jednotlivých zemí až po úrovně nejnižší, ty, jež máme, takříkajíc, na dosah ruky. Není pochyb o tom, že nastalé situaci, s níž nemá z generací většiny našich současníků nikdo žádné zkušenosti, nahrávala po desetiletí mylné iluzi nutnosti stále světlejších zítřků, honbou za nákupy ještě novějšího spotřebního zboží, shonu a plánům, na něž jsme ve skutečnosti neměli čas, erudici, ale ani peníze. Tento fenomén se pak dotýkal velikášských projektů domácností, státy a obce z toho nevyjímaje. Kam se poděly najednou všechny ty nezbytnosti, zastavování zemědělské půdy, velká relaxační centra, herny a pivovary? Zkrátka to všechno, o čem už dříve bylo jasné, že na to zkrátka nemáme. Ve všech ohledech. Zmizely? Určitě ne. Ještě o nich uslyšíme, v upraveném pojetí se budou hodit i v časech příštích, jen si počkejme.

Najednou se obejdeme bez toho, bez čeho jsme se před pár týdny obejít nemohli. Jak povrchní může být naše vnímání hodnot, které bychom jako lidé před nějakými sto lety viděli zcela jinak. Důsledky války, pandemie, hmotná nouze, nízká úroveň sociálního i zdravotního zajištění. Jen těžko bychom si to uměli představit dnes všechno najednou. Z tehdy denních strastí tu máme (zatím) jen jedinou. Stálo by tedy za zvážení zamyslet se nad tím, jak se vzniklou situací naložit, jak ji chápat. Jak chápat podněty, které nám nabízí. To, co nastane po skončení celosvětové koronavirové epidemie vzejde z myšlenek a přístupů, jež si pěstujeme už nyní. Nebezpečím i jindy, natož v takových chvílích, je, pokud se myšlenka transformuje do pouhé emoce, k níž je přístup o to jednodušší, o co škodlivější jsou později její důsledky. Mimořádnou situaci chápeme každý jinak, každý jinak na ni také reagujeme. Jeden nenachází východisko, pro druhého je to řízený osud anebo stav, k němuž jsme historicky jednou dospět zkrátka museli. Dějiny se přece opakují a my nejsme vyjmuti z jejich běhu. Pro někoho je to ale příležitost. Zdánlivě dobré věci se dají využít k zdánlivě nesouvisejícímu profitu, často bez myšlenky, zato se silnou dávkou emocí na adresu těch, jež si na ně dovolili upozornit. Nouzový stav skýtá netušené možnosti k politickému zviditelnění, věcná konfrontace, diskuse a odborné argumenty jdou přitom stranou. Je třeba označit toho, kdo se ozval, protože voliče k urnám bylo, je a bude třeba dohnat za každou cenu. Letos hlavně kvůli volbám do zastupitelstev krajských, v těch příštích do obecních a do poslanecké sněmovny. Z každé šlamastiky vede cesta ven, jen jde o to, jakou si kdo zvolí a jak ji potom budeme my všichni vnímat. Nepropadejme zoufalství ze současné pandemie, jinak toho využijí ti, co velmi dobře vědí, že se jí propadat zkrátka nemá.

Přejme si, abychom to přežili po všech stránkách!