Prožíváme první horké dny letošního léta. V jejich průběhu se nejdříve ani tak moc nezdálo, že by přenesly podobně horké chvíle i do příprav a průběhu čtvrtého zasedání lišovského zastupitelstva. Program, který byl předem avizován totiž navozoval dojem vcelku nekonfliktních bodů jednání, nad nimiž by se v horším případě mohla vznést jen vlna věcných diskusí. Takových, jež by obsah jednání posouvaly tím správným směrem, demokraticky a k obecnému prospěchu. Leč tento vznešený cíl se příliš naplnit nepodařilo. Dnes nechceme komentovat konkrétní témata. Odhlédneme-li od nich, zůstává nám vlastně zcela otevřená otázka filozofie samotného fungování samosprávy a jejího přínosu pro obec v pravém slova smyslu. Pro obec, za níž byli její zastupitelé zvoleni Vámi, naším elektorátem.

Ano, máme se dobře. To říká současný premiér, ale říkal to i soudruh Jakeš v legendárním projevu na Červeném Hrádku. Dáme vám chléb a hry, abyste se měli dobře, to říkali i staří Římané. Za tím vší je ale jedno společné pozadí. Lidé, hlavně nás neobtěžujte, nemluvte s námi, neptejte se nás na nic, abychom mohli prosazovat v klidu své úmysly, zájmy, svou jedinou pravdu. Nejsme však stroje na spotřebu, a tak si musíme uvědomit, že nejen chlebem živ jest člověk. Právě opak, nehmatatelná platforma by měla stát za základem úspěchu a koncepce dalšího směřování obce, vstřícnosti, pochopení a pravdy vyjadřované vůči jejím občanům. Hodnot povyšovaných nad hmatatelné zájmy, protože prvotním strůjcem výsledku bývá myšlenka. Strůjcem dobrého výsledku pak dobrá myšlenka. Ovšem za předpokladu, že takovou myšlenku je jiný člověk schopen přijmout a prospěšně ji dotvářet dalšími faktory. Třeba právě pravdou, nikoliv jejími subjektivními alternativami.

Kam tím směřujeme. V uplynulých dnech, ba týdnech, ale vlastně mnohem déle, jsou naše názory a komentáře vystavovány nepřiměřeným nálepkám, hraničícím s neobjektivním pohledem na diskutované problémy, s neochotou vyslechnout jiný názor, s odmítáním dobré myšlenky. Možná i s odmítáním pravdy. Považujeme proto za povinnost vůči svým voličům a občanům města a jeho částí vůbec důrazně se ohradit proti nařčením, která byla před, ale i na veřejném (sic!) jednání zastupitelstva vznesena. Je naší mravní povinností přistupovat k jednotlivým bodům jednání svědomitě a s rozmyslem, což také činíme ve společném zájmu, a v případě nesouhlasu se nebát vyjádřit jiný názor, než je ten většinový. Tedy, přesněji řečeno, než je ten, pro nějž většina hlasuje. Zcela pochopitelně …

Rozhodně nelze souhlasit s nařčením, že zastupitelé za KDU-ČSL negují téměř vše jen proto, aby se zviditelnili. Každý bod jednání podrobujeme důkladné analýze, z níž vycházíme při následném hlasování. Dobré návrhy bez problémů podporujeme, což lze doložit výsledky hlasování, a mělo by být normální, že naopak ty, které jsou v rozporu s dobrými mravy a obci by byly k tíži, odmítáme. To je špatně? Od začátku volebního období jsme přece deklarovali, že chceme být konstruktivní opozicí a tohoto předsevzetí a slibu se nehodláme vzdát. Neočekávejte od nás, že bez rozmyslu odkýváme vše, co rada města zastupitelstvu předloží! Bylo by to v rozporu nejen s naším svědomím, nýbrž (ač to možná zní paradoxně) i se zbrzděním pokroku a rozvoje města. Nevyhledáváme přitom osobní spory ani spory s jinými politickými uskupeními a jejich členy. Hledáme dialog.

Není proto divu, že bychom rádi upozornili na přístup některých kolegů, hlavně pak těch, kteří schůzi řídí. Průběh, způsob a délka jednání je podle nich záměrně protahována našimi neopodstatněnými interpelacemi (ten výraz je použit tak trochu s nadsázkou) a je jen naší „vinou“, že zápis z předchozí schůze měl na sedm desítek stran a jednání skončilo až po půlnoci. Inu, posuďte sami, jaká to škoda, že jsme obětovali noční čas ve prospěch zájmu obce! Mohli jsme přece v klidu večeřet (to je ten chléb) anebo trávit čas v obecním objektu se soukromým kasinem (to jsou ty hry) a neobtěžovat. Uvědomujeme si vůbec, co to znamená? Výzva, abychom se vyjadřovali a dotazovali písemnou formou, nezdržovali, nenatahovali zápis a kdovíco ještě, zkrátka, abychom skončili co nejdříve, navozuje otázku, zda má vůbec smysl se v zastupitelstvu scházet. Možná by stačilo svolat nějakou e-konferenci, poradit se korespondenčně anebo si zatelefonovat. Tedy přes den, samozřejmě. Aby byl čas na ten chléb a na ty hry. Základní principy fungování zastupitelské demokracie tu zjevně podléhají nepochopitelnému fenoménu, psycholog by možná hovořil o akceleračním syndromu. Tedy o takovém, který známe všichni třeba z čekání na červené u semaforu na přechodu pro chodce. Pár vteřin předtím, než naskočí zelená vrhají se někteří do vozovky jen aby zbytečně nemarnili čas. Samospráva však není přechod pro chodce. A kde jinde by se mělo na obecní úrovni veřejně diskutovat než právě na zastupitelstvu. Přeneseně řečeno, nechvátáme přece proto, abychom brzy skončili. Chceme tu být pro vás tak dlouho, jak to bude zapotřebí. Věříme, že v tomhle jste s námi za jedno. Ono nám vyčítané prodlužování březnového zasedání zastupitelstva bylo z velké části způsobeno jednak schvalováním 33 dotací, mj. pro spolkovou a neziskovou činnost, a k nim příslušných smluv, jednak nesrovnalostmi ve schvalování směnné smlouvy, kdy nám ke schválení byla předložena smlouva kupní. Takový detail, na který jsme si dovolili upozornit, a od starosty za něj dokonce sklidili pochvalu.

Je zjevné, že ruku v ruce s plněním volebního programu si přejeme být blíže všem svým voličům. Prezentujeme se na webových stránkách a prostřednictvím facebookového profilu. V současné politice, a to v mnohem vyšší, než je ta naše, se takový dialog s voliči stal běžným. Nikoliv v Lišově. Naše názory a připomínky jsou prezentovány jako demagogie, věcné komentáře potom jako lži, a to i na zasedání zastupitelstva. V demokratickém prostředí by bylo nasnadě podložit takové proklamace věcnými fakty, protože při jejich absenci jde o nepřijatelná nařčení, plynoucí z negativních emocí a osobních antipatií. V prostředí nedemokratickém jde „jen“ o plané výkřiky. Nejsme žádnou svatou Trojicí, jíž jsme byli ironicky označeni na poslední schůzi, zůstáváme při zemi s vědomím, že k trojjediné dokonalosti máme opravdu daleko. Tak daleko, že nenacházíme odvahu nazvat někoho lhářem a demagogem, aniž bychom proto získali jasné důkazy. Odmítáme skutečnost, při níž je planý výkřik jednoho člověka prezentován jako většinově pravdivý, překroucený emocemi, protože takové prostředí není tvůrčí a napomáhá prohlubovat mezery ve vztazích mezi lidmi. Výroky o (ne)pravdivosti bychom měli šetřit, jinak se stanou běžně přijímanou součástí našeho života. A o to opravdu nestojíme.

Jeden přední český filozof si na adresu současných alternativ pravdy, klade opodstatněnou otázku: Proč bych měl poslouchat jinou pravdu, když mám tu svoji? A my s ním nabádáme všechny ke společnému zamyšlení: Je na nás, jak budeme tento morální dotaz konfrontovat s trendy v lišovské samosprávě. Kdo má uši, slyš!